Jako malá 7. díl
Sedím na krabici od banánů a přemýšlím. Hmm... Nic mě nenapadá. Jdu tedy nahoru s tím, že mi ta Termopholipsa pomůže. Ona už v koupelně ale není. No skvělý a co mám jako dělat? Snažím se přijít na něco rozumného. Jenomže copak to jde, když musím myslet na to, co jsem udělala? Nechala jsem tu sestru, Mira, kluky od kapely, Terku, mou nej kámošku... prostě všechny. Přejdu z koupelny do svého pokoje. Mám stále zatažené závěsy, i když venku je už den. Z dveří pokojů se ozývá tichý pláč. Projdu skrze dveře (To je docela dobrý! :-)) a vidím sestru, jak pláče a pláče. Chci ji aspoň jednou obejmout a říct jí, jak ji mám ráda...
O týden později...
Čas se stále vleče, a mně nic nenapadá. Sestra je stále uzavřená v pokoji. Byli tu mé kamarádky a kamarádi. Viděla jsem, jak všichni trpí, trpí jenom kvůli mně. Miro se taky nevzpamatoval. Byl stále v šoku, že jsem mrtvá. Takže to není sen. V kuchyni je na stole fotka mně a rodičů... Dlouze se na ni podívám a začnu brečet. Přepadne mně hysterický záchvat. Proč? Proč!? Musela jsem to dělat? Vidím, že už tady nemám co dělat a tak odejdu. Sice nevím kam, ale chci odejít. Chystám se projít zdí, ale něco mně srazí k zemi. Nemůžu se dostat ven... Něco mi v tom brání. Přede mnou se zjeví Termopholipsa. "Co mám jako podle tebe dělat? Jako, jako... Sedět tady a trpět? Ne, já nemůžu vidět ty jejich utrápené obličeje! :(
"Je mi líto, ale je to tvůj osud! Musíš něco udělat, aby byli šťastní!"
"Jo? A to mám podle tebe udělat jak? Co!? Nijak! Vždyť já ani nemohu zvednout papír! Natož potom jim pomoct! Udělej něco, nebo, nebo..."
"Nebo co?"
"Nebo se zabiju!!!" vykřiknu. Termopholipsa se začne smát...
"Ty ale už jsi mrtvá! Nemůžeš se zabít! Tak to už pochop. Ale něco pro tebe udělat můžu." Řekne a opět mi šáhne na čelo. To už ale upadám zase do bezvědomí... Vidím jen tmu. Jen tmu... Něco se stane. Pomalu otvírám oči a...