Jako malá 5. díl
"Co je s nima?" Úplně ve mně hrklo.
"Oni... No prostě jsou mrtví!" Vykřikla na mně sestra a propukla ve veliký pláč. Mě začaly slzy stékat po tváři až když jsem si uvědomila, že si sestra nedělá legraci. Odešla jsem, nemůžu tam být! Chtěla jsem jít někam, kde budu sama. Napadl mně park. Vykročila jsem směrem k parku. Tam jsem si sedla na lavičku a plakala a plakala... Brečela jsem asi hodně dlouho, protože když jsem zvedla hlavu, byla už tma. Začala jsem se bát. Jenže se mi nechtělo domů a tak jsem v parku zůstala. Stále jsem brečela. Vstala jsem, ale zatočila se mi hlava, tak jsem si radši rychle sedla.
"Ježiši Marja! Vieš ako sme sa o teba báli?" Uslyšela jsem známý hlas. Byl to Miro. Nepřestávala jsem plakat. Bylo mi mizerně. "Prosím ťa! Prečo si odišla? Míša bola úplne na prášky, keď si sa nevrátila" Na chvíli se Miro odmlčel, ale pak znovu pokračoval.
"Vieš, Milenka, ty ako si odišla, tak babička, no. Bola síce nervózna, ale bola celkom v pohode, ale keď si sa nevrátila, tak no ona. Skolabovala ... Prišla pre ňu záchranka, odviezli ju, ale už ju nedokázali zachrániť. Je mi to úprimne ľúto." Když mi Miro oznámil tu věc, málem jsem sebou sekla. To přece není možný! Já myslela, že to už horší být nemůže, ale může! Vždyť babička byla něco jako moje druhá máma! Ne! Já už dál nemůžu... Musím něco udělat. Ale co? Miro mně vzal do náruče a já mu jen vzlykala na rameni. Bylo mi mizerně. Víc než mizerně. Hůř! Nemůžu to rozdýchat! V tu chvíli se mi zhroutil celý svět!
Když mně Miro uložil a myslel si, že spím, odešel. Nemohla jsem spát. To je ten nejhorší den v životě! Odešla jsem do koupelny. Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Byla jsem total na dně! Bledá jako stěna, oči zarudlé od pláče... Přemýšlela jsem, co mám dělat... Otevřela jsem sáček s maminky žiletkami. Vytáhla jsem jednu a a a...! Nedokážu to! Nechci, aby se ze mně stal psychouš! Ale tu žiletku jsem nemohla dát zpět... Přemýšlela jsem a dumala nad tou žiletkou. Pak mně to trklo! Vzala jsem žiletku a chtěla jsem se říznout! Jenže ne do ruky, to každý pozná. Propukla jsem v pláč... Chtěla jsem to udělat. Chci s tou bolestí už skoncovat. Nemá cenu žít, když jsem tu sama. Říznu se do tepny u ruky! Stejně... Až mně tu někdo ráno najde ležet, budu mrtvá! Žiletka se mi přiblížila k tepně na ruce. Pomalu jsem žiletku přiložila k tepně a řízla se! Začalo mi to hodně krvácet a já pomalu padala do mdlob. Sesunula jsem se k zemi a zrovinka, když jsem měla skoro zavřené oči, někdo vešel do koupelny a začal křičet...