5. díleček
Nevím, co to do mně vjelo, ale okamžitě jsem ho začala lechtat.
"Nechaj toho! Ja sa z teba zbláznim!"Smál se Miro.
Na chvíli jsem ho přestala lechtat a rukou jsem mu prohrábla jeho měkoučké blonďaté vlásky. Očima jsem nasměrovala na jeho rty a čekala jsem. Vlastně ani nevím na co, ale prostě jsem čekala. Miro mě však jemně štípne do břicha a já si na něj lehnu. Oba dva jsme vysmátí.
Naše obličeje se začaly přibližovat. Když jsem cítila jeho dech na mých ústech, věděla jsem, že už není úniku. Vlastně jsem ani nechtěla uniknout. Chtěla jsem to. Když v tom zazvonil zvonek. Nevnímala jsem ho, ale když nepřetržitě zvonil, vstala jsem a běžela otevřít. Než jsem doběhla ke dveřím, zvonek se už neozýval. Otevřela jsem dveře a přede mnou byla krabice od bot. Ozývalo se z ní kňučení. Zvedla jsem ji a zavřela za sebou dveře. Pomalu jsem dorazila ke gauči a sedla jsem si. Miro se na mě usmíval. Pomalu jsem otevřela krabici. Bylo tam malé béžové a roztomilé štěňátko. Pomalu vylezlo z krabice a vlezl mi do výstřihu! Začali jsme se s Mirem smát. Rychle jsem štěně vyndala z dekoltu; aby to náhodou Miro neudělal za mně... Začala jsem se s chlupatým přítelem člověka mazlit. "Necháš si ho?"Zeptal se mě pobavěně Miro, když viděl, že se k sobě se štěňátkem máme.
"Jo! Anička má ráda pejsky a já taky. Ale budeme s ním zítra muset na veterinu."
"K Bezičnovi?"
"No a ke komu jinýmu?"Všichni věděli, že dražší vetrinář v dalekém okolí není.
"Vieš, ako je drahý?!"Vyjekl na mě Miro s poděšeným výrazem ve tváři.
"Hm... Ale to štěně nemusí být v pořádku. Ty máš fenku Samanthu, viď?"
Miro přikývnul.
"Tak víš, že to to štěňátko potřebuje!"
"A ak sa bude menovať?"
"Čumáček!"
"Skvelé meno!"
Když se Čumáček vydováděl s Mirem, usnul. Ono se to nezdá, ale i když je malé, dokáže se řádně roztahovat! Byla jsem namáčknutá na Mirovi. Radši jsem si sedla na protější křeslo.
"Miro?"
"Héj?!"
"Já... no... Budeš tu spát?"Zeptala jsem se opatrně. Lépe řečeno 'vykoktala jsem opatrně'...
"Keby si chcela.."
Přikývla jsem. Miro chtěl ještě něco říct, ale já jsem vstala a šla jsem rozestlat. Pomalu jsem se přesunula do koupelny. Zamkla jsem se; co kdyby Miro náhodou přišel (Víme, čeho je schopen! :-))... Pomalu jsem se osprchovala. Ano-pomalu. Jsem unavená a je půl dvanácté nebo kolik. Oblíkla jsem si noční košilku a šla za Mirem s otázkou, jestli se nechce taky osprchovat. Přikývnul a došoural se ke mě. Sjel mě pohledem a vypadal překvapeně. Asi se leknul, jak vypadám, když nemám make-up... Čekala jsem, že přede mnou uteče - neutekl. Jen mě pohladil po vlasech a odešel. Uklidila jsem ještě nějaké věci a odešla jsem si lehnout. Slyšela jsem v polospánku kroky po pokoji.
"Spíš?" Pošeptal mi do ucha.
"Jo!"Zabručela jsem a dělala jsem, že spím.
"Kam si mám ísť ľahnúť?"
Když jsem mu neodpovídala, řekl: "No ako chceš!" a lehl si vedle mě. Jemně jsem se k němu přitiskla. Začal se smát. "Ňu ňu ňu!" zařvala jsem z neznámého důvodu. Ale znělo to tak dětsky, že jsem se taky rozesmála. Otočila jsem se k němu a začala ho líbat. On se přidal. Z nejistých polibků se staly hodně vášnivé. Div jsme se při nich nepokousali! :-)
Přitiskla jsem se k němu víc. Byla jsem na něm přitisknutá jak to šlo nejvíc. Miro se na mě převalil. Nepřestávali jsme se líbat. Potom jsem mu sundala tričko. Hladila jsem ho po jeho krásně vypracované hrudi.
Byli jsme tak trochu v tranzu, když jsme TO udělali. Leželi jsme vedle sebe a tiše oddychovali. V jednu chvíli se mi chtělo brečet. Koukla jsem se na něho. Měl zavřené oči a a a ...... Spal???????????!!!!!!!! Jak může po tomhle spát?? Vůbec ho nechápu! Jak si to může dovolit?! No takhle... Já jsem taky unavená, ale po tomhle se spát nedá. Teda on asi spát může, ale já ne. Ne. To není možný!! Nemohla jsem se s ním vyspat. Musí to být jen sen. Ale je to určitě sen krásný. Cítila jsem se v sedmém nebi. Je to jako stav beztíže. Tahle představa mě ukolébala ke spánku...
