4. díleček
18. 2. 2011
Anička plakala a plakala. Nevím, co se děje. Nechce mi nic říct.
"Zlato! Neboj se. Jen mi řekni, co se stalo." Popoháním ji.
Anička mi strčí před obličej svého baculatého plyšového medvídka. Vezmu ho ruky a když si ho chci celého prohlédnout, Anička se opět hystericky rozbrečí. Poznám, že ten méďa není v pořádku, když ho otočím a hledím mu na záda, má je celé rozpárané...
"Koťátko! Koupím ti jiného. A většího! Ale teď už musíme jít." Pošeptám jí do jejího malinkatého narůžovělého ouška a políbím ji na tvář. Jak já bych chtěla mít její starosti! Je to to nejcennější co mám!
Když otevírám dveře Mirova auta, Anička se už vesele usmívá. Ona se má! Ta není nervózní! Naštěstí mně Miro povzbuzuje: "To bude dobré! Len kľud!".
Jeho typické řeči! On tady pracuje už nějakou chvíli, jenže já...
Převlíkla jsem se v kabinetě a šla jsem za dětma. Dopoledne proběhlo úplně v pohodě, zítřek taky... Celý týden byl v poho. A tak to šlo celý měsíc... Dva měsíce... Půl roku...
Jednou ke mně přišel Miro a jelikož byla Anička u mé sestry, měli jsme celý byt pro sebe. Celkem mě to znepokojovalo. Já s Mirem nechodím! Ale on zřejmě chce se mnou chodit. Jenže já ne... Nebo jo...?
Udělala jsem si čaj a sedla jsem si na gauč. Miro si sedl vedle mě. Srdce mi začalo bušit, jako bych právě vyběhla megakopec. Cítila jsem jak klidně oddychuje. Zapnul televizi a pohlédl mi do očí. Začali jsme si povídat o všem možném, smáli se. Jak se vede kapele, co fanynky...
Miro se na mně usmál a příblížil se ke mě. Kousla jsem se do rtu... Naklonil se ke mě a...