3. Díleček
Zastavila jsem se a otočila jsem se zpátky na Mira.
"Asi ti je ta postel malá, co?" Zeptala jsem se a chtěla jsem odejít.
"Nie!"
Znova se otočím a pomalu jdu k posteli.
"Ja len, že ... Ďakujem. A ešte sa chcem ospravedlniť za nepríjemnosti, ktoré som ti pravdepodobne spôsobil..."
"Jaký nepříjemnosti?! Já jsem ráda, že jsi tady..." Teprve teď si uvědomím, co jsem vypustila z pusy.
"Ty si rada? Ja myslel, že ti to vadí..."
"No, nevadí no..."
Miro si mě přitáhne a já si sednu na postel. Miro mi začne hladit ruku. Je mi s ním příjemně. Pomalu si lehám vedle něj. Políbí mně na krk. Vím, že se TO má stát, ale já byla moc unavená, takže jsem mu usla :-D.
Ráno jsem se vzbudila v půl šesté. Miro už v pokoji nebyl. Vstala jsem a přesunula jsem se do kuchyně, kde snídala malá Anička.
"V kolik jsi vstávala?"
"Nóó, ten tvůj kamalád, mě vžbudil, že půjdu do školky! Je hodnej!"
"Jo aha! A kde je?"
"V koupelně... Mamí?"
"Ano, miláčku?"
"On bude můj táta? Já chci, aby byl můj táta!"
Tou otázkou mě dokonale zaskočila.
"No, uvidíme... Samozřejmě mu můžeš říkat 'strejdo'... Ale jestli táto..."
"Dobré Ranko! Mala by si sa ísť pripraviť! Za chvíľu ideme do práce a ty do škôlky." Pozdraví mně Miro a pohladí Aničku po černých kudrnatých vláskách svázané do culíčku.
"No jo! Dyť mám bejt za chvíli v práci! Nemohl jsi mě vzbudit?" Vyjedu na něj a on se zasměje a poklepe si ne čelo.
"Prečo by som ťa mal budiť? Keď ty si spala tak sladko a nádherne ... Bola si k nako..." Chtěl říct k nakousnutí nebo k nakopnutí? No, každopádně to neřekl před Aničkou. Usmála jsem se a řítila jsem se do ložnice převléct se. Namalovala jsem se a mohli jsme vyrazit. Bohužel Anička nebyla ještě obléknutá.
"Ani! Přijdeme pozdě." Křičela jsem na Aničku. Když jsem odešla z ložnice a kráčela do Aničky pokoje, slyšela jsem pláč. Rychle jsem se řítila do pokoje. Našla jsem tam Aničku zkroucenou u postele. Plakala...
"Ani, miláčku, copak se děje?"