2. díleček
Jemně se přitisknu k jeho rtům. Líbáme se tam asi pět minut. Poté se od sebe odtrhneme. Popadáme dech.
"Nemělo se to stát, Miro... Jdu domů. Zítra v práci, pa" Řeknu a nechám ho tam stát.
Ráno se probudím a když se kouknu na budík, chci si zase lehnout, je teprve půl třetí ráno... Nařídím si budíka na pátou. Přemýšlím o Mirovi a o té naší puse. Je to zvláštní, neznáme se ani 14 hodin a už se líbáme.
"Mamí?" Vytrhne mně z přemýšlení moje malá Anička. "Ano koťátko?"
"Mě tóó! Zdál še mi hňušný šen! Můšu špáť u tebe?" Vykoktá Anička a posadí se na postel.
"To víš, že jo"
"Díky!"
"Ale né, že budeš chrápat!" Usměji se a Anička se mi obmotá okolo krku.
"Tak, ale teď už vážně spát!"
"Mně se nechče! Upečeme čukloví! Bude šlanda!" VyŠiŠlá anička a já vykulim oči.
"No prosim tě! V půl třetí ráno chceš péct cukroví?"
"Nóó! Tobě se to nešdá?"
"No, moc se mi to nezamlouvá!"
"Tak si zahlajeme Čoveče nežlob še! Plosím!"
Náhle mi zazvoní mobil. Leknu se tak, že málem shodím Anču z postele :-D.
"Čo blbneš? Dyť si mně málem žabila!"
"Promiň Aní"
"Ano, prosim?" Zvednu telefon.
"Ahoj, prosím ťa, môžem ísť k vám prespať?" Ano, Miro... Neměla jsem mu dávat své tel. číslo...
"Co? No a proč?"
"No, ja som si stratil kľúče a nemôžem sa dostať do bytu ..."
"No jo..."Řeknu a zavěsím.
"Kdo ťo byl?"
"Můj kamarád, víš? Musí u nás spát..."
"A ploč?"
"Ztratil klíče od bytu a tak musí přenocovat u nás, víš?!"
"Aha... A můšu s tebou špát i kdyš tu bude?"
"No to víš, že jo..."
Sotva to dořeknu Anička už chrupká :)
Za chvíli mi příjde SMS:
'Kde že to vlastne bývaš? Ja len, aby som si ťa našiel! Miro'