1. díleček
"21 let, vysokoškolské vzdělání..." Brumlá si pro sebe ředitel školky... Jsem nervózní jako pes. Chci, aby mně vzali! S dětma mám zkušenosti. "Dobrá. Jste ochotna nastoupit ihned, lépe řečeno zítra?" Zeptá se mně ředitel Kokrhala.
"No, ano! To znamená, že mě berete? Já mám s dětma hodně zkušeností. Mám je moc ráda!" Vyjeknu a poposednu si v nepohodlném křesílku. Kokrhala se na mě podívá a řekne, že se ještě ozve. Pokyne, abych odešla a já za sebou zavírám tiše dveře ředitelny mateřské školky. Kokrhala je takovej protivnej. Já si osobně myslím, že starej Kokrhala je lepší... Jenže co... Já s tím nic nenadělám. Jsem napnutá, jestli mě přijmou jako učitelku. Mám dcerušku Aničku. Adoptovala jsem si ji. Je to zlatíčko... Nevím, co bych dělala, kdybych ji neměla. Z přemýšlení mně vytrhne něčí hlas.
"Prepáčte, ale Kokrhala ma za vami poslal ... Chce aby som vám vybavil, že ste prijatá." Jeho hlas je takový něžný a trochu uchraptělý, ale tolik něhy v něm je... Přivírám oči a představuji si, že mám takový hlas já.... No to by to dopadlo!
"Slečna!"
"Co, co?! Jo, jasně, díky, vy tu taky pracujete?" Zeptám se a prohrábnu si své blond vlasy.
"No, keby som tú nepracoval, najskôr by som vám neoznámil, že tu práve od zajtrajška pracujete! Nemyslíte si, dúfam, že Kokrhala vysiela nevinných ľudí na misii zvanú: Chyťte toho človeka a zamestnajte ho u nás!" Odpověděl a začal se smát, já se k němu přidala. Je mi sympatickej!
"Né, to rozhodně ne! Ale je protivnej!" Usměji se.
"No, to je, no! Nechcela by ste treba niekam zájsť na kávu? Keď vás prijali, máme čo oslavovať!"
"Tak jo... A laskavě mi tykejte! Nemám ráda, když mi někdo řekne: Paní Mindová! To je k zbláznění, a jak se vůbec jmenujete?"
"Miro. A vy, teda ty?" Usmál se a kousl se do spodního rtu.
"Natálie. Natálie Mindová, jméno mé!"
Když jsme byli s Mirem večer v restauraci, objednala jsem si colu a kafe. "Ideme! Ty vole, Tamto je ... Sakra! Holky! Zdrhejte" Vykřikl nějaký kluk s pořádným čírem na hlavě. Potom se na něj a na nějaký další 2 kluky vrhla nějaká parta holek. "Tam je Miro. Ideme!" Řekl nadřízeně ten kluk s tím čírem, když se dostal ze sevření jedné holky.
"Ahoj Miro!" řekl a pak se podíval na mně. "To je tvoja nová holka? Pekná!" Usmál se.
"Nie nie, prepáč Naty. To je Jaro, Roman, Tamás a Mirko B. Len aby si sa zorientovala, chlapci sú v mojej kapele ..."
"Co? Ty hraješ v kapele? A v jaký? Je známá? No, protože to by odpovídalo davu fanynek. A proč si nesundáš tu kapucu?" Teprve teď si všimnu, že má kapucu. Jaro se usměje a chystá se stáhnout Mirovi kapucu.
"Jen, aby si si tie fanynky taky užil! Pekný večer, jo a Miro! Zajtra v skúšobni!" Řekne a vzdaluje se od našeho stolu. Roman ještě vykřikne: "To je Miro Šmajda!" a zmizí. Když to uslyší ostatní, rychlým krokem se vydají k našemu stolu s vytasenými propiskami a ubrousky. Miro rychle vytáhne peněženku, dá stovku na stůl a chytne mně za ruku a odvede pryč. Nějací lidé za námi ještě utíkají, ale pak to vzdají. Se smíchem zastavíme a čekáme, jestli nepoběží někdo za námi. Nikdo neběží.
"Z toho soudím, že jste velmi slavná skupina!" Řeknu, už trochu vydýchaná... Otočila jsem se zpět k Mirovi. Dívali jsme se do očí. Pomalu jsme se začali přibližovat...
